Na této stránce budou vymyšlené příběhy které vymyslí jednotlivé členky klubu Winx.
Začíná Bloom.
1.Nečekaná událost.
Probudil mě maminčin hlas. Ze začátku jsem jej nevnímala ale pak: "Bloom, Bloom vstávej! No tak, musíš do školy!"
Škola! problesklo mi hlavou a v tu ránu jsem byla vzhůru.
"Mami proč jsi mě nevzbudila dřív? a proč mi nezvonil budík?" nadávala jsem když jsem byla zrovna u oblékání.
A když jsem byla skoro u dveří, došlo mi to. "Budík nezvonil protože škola skončila! Jsou prázdniny! Mami, to nebylo vtipný!"
"Ale byla jsem přesvědčivá." odpověděla máma se smíchem.
V kuchyni už táta seděl s kávou v jedné ruce a s novinami v druhé.
"Dobré ráno, holčičko" řekl aniž by se na mě podíval.
"Dobré ráno" odpověděla jsem s cílem zeptat se rodičů na jednu věc.
"Mami? Tati? potřebuju se vás na něco zeptat. "Mohla bych jet letos s ostatními pryč z města?" "Prosím".
"Tohle už jsme probírali. Nepřipadá to v úvahu, Bloom." odpověděl táta přísně. "Ale máme pro tebe dárek, který ti určitě udělá radost" řekl zase s úsměvem.
"Motorka! to bude určitě motorka" říkala jsem si když jsem si běžěla pro dárek před dům. Ale místo motorky tam stálo kolo, zhruba tak pro 10tileté dítě.
"Jo, díky" poděkovala jsem se slzami na krajíčku. Popadla jsem králíčka Kyka a jela se projet do parku.
"Kyko, nechoď moc daleko!"poučila jsem králíčka a sedla si pod velký a starý strom. Po chvíli se ke mě přiřídil s křikem spátky.
"Copak? Co se stalo Kyko?" podle jeho pohýbů jsem zjistila že chce abych šla za ním. Byly jsme v hlouby parku mezi keři, až jsem spatřila něco nevídaného.
Byla tam. Ta bytost kterou jsem si vždy přále vidět. Víla. Vlasy měla blonďaté a na sobě měla oranžové šaty. V ruce držela železnou tyč. Víla. Byla tam a bojovala...S obrem? Ano , obr, byl to obr.
Zalezla jsem si za velký keř který byl hned vedle mě a mlčky sledovala co tam spolu dělají. Bojovaly spolu. Hned na první pohled šlo vidět že víla prohrává. A v tu ráno byla bezmocná víla na zemi. Obr se k ní hnal a řval: "Prohrála jsi blondýnko, a teď mi vydej hůl Solárie!".
"Nikdy", křičela na něj víla svým nebeským hlaskem. "Dobrá, jak si přeješ" obr se jí chtěl zbavit, když já udělala něco bláznivého a nebezpečného. Skočila jsem tam a zakřičela:
"Nech ji",oba dva na mě zmateně pohlédly. A já se chtěla v tu chvíly radši propadnout do Země. "Obr se ke mě hnal aby se mě zbavil. "Nééé" zakřičela jsem a automaticky máchla rukou směrem k němu. Moje ruka vydala ze sebe takovou jako kdyby tlakovou vlnu, která obra zničila. Nemohla jsem tomu uvěřit a jak bylo vidět tak ani víla."To to to jsem udělala já?" ptala jsem se zmateně sama sebe.
"Wow, jsi zrozená víla holka. Jsem Stella".
Ahoj, já jsem Bloom. A v tom okamžiku se Stella shroutila k zemi.
"Mami, tati , pojďte mi prosím pomoct. Je to víla a jmenuje se Stella" vysvětlovala jsem když jsem ji s rodiči pokládala na gauč. "Víla, a to si jako myslíš že ti budeme věřit?"nadával tatínek.
"Tati, ale opravdu! Vím že to zní bláznivě ale je to pravda!" bojovala jsem dál. "Já ti věřím, Bloom." řekla máma.
Stella se pomalu dostávala k sobě a táta furt nevěřil že je víla. "Měly by jsme zavolat do nemocnice" napadlo po dlouhé době tátu.
"Ne, prosím, do nemocnice ne!" začla naříkat Stella. " Slečno, měla by jste nám něco vysvětlit." rozčiloval se tatínek.
"Ano, promiňte. Jsem Stella a jsem víla. Chodím na Akadiemii pro víly.
"Stello a to vám máme věřit že jste víla?" rozčiloval se dál tatínek. "Dokážu vám to. Mohly by jste se prosím podívat na váš telefon?" požádala nás Stella.
Všichni jsme se podívaly do míst kde je vždycky telefon ale místě něj tam ležely banán a jablko. "To, to snad není možné vy jste opravdu víla." divil se táta.
"Ano a vaše dcera také. Měla by se mnou chodit do Alfey. Do moji školy pro víly." napadlo Stellu.
"Ne, tak to ne ! Bloom do žádné školy pro víly chodit nebude. Bude lepší když už půjdete Stello."rozhodl otec.
"Ne, počkej já jsem pro! zapojila se do hovoru maminka. "Jestli je Bloom víla, a to je, tak by do té školy měla chodit.
"Tati, prosíííím" žadonila jsem.
"Hm, no tak dobře no." rozhodl nakonec otec.
"Jo!" vykřikly jsme se Stellou zároveň. "Kdy vyrážíme Stello?"
Stella: "Hned zítra, brzo ráno!"
"Super, jdu si zbalit" zaradovala jsem se a šla nahoru do svého pokoje.
Ráno mě probralo Slunce. Stella ještě spala vedle mě na zemi. Trochu jsem s ní zatřepala a hned byla vzhůru. Tak jsme se šli vypravovat. Až jsme byly kompletně nachystané, šli jsme dolů rozloučit se s mými rodiči.
"Mami, tati - už musíme vyrazit. Mějte se tu fajn" řekla jsem se slzami v očích.
"Ahoj zlatíčko" řekli rodiče zárověň" také se slzami v očích.
Stella mezi tím otevřela zajímavý jakokdyby průchod do jiného světa-Magixu.
"Nashledanou" rozloučila se i Stella.
A tak jsme prošli průchodem a já spatřila úplně jiný svět.
Byl kouzelný a krásný.
"Podívej, to je naše škola - Alfea" řekla Stella a ukázala prstem na pravo.
Když jsem ji spatřila tak jsem úplně stuhla. Byla neuvěřitelně velká a nádherná. Měla světle růžovou barvu a na obou koncích školy byli dvě věžičky.
ZAČAL MI NOVÝ ŽIVOT - ŽIVOT VÍLY.